V lese.

Tak zvolna šeří se. Vše kolem pusto je.

Melancholii těžkou vydechuje mech.

Já lež jsem opustil a zřek se naděje;

teď čekám znaveně, jak bude po letech.

Mám rád jen kraje ty, nad nimiž rozlity

jsou vůně bolestí a rozvířený spleen.

Mám rád jen zamlklých večerů kraje ty,

jichž lesem přichází v myšlénkách Oněgin.

Ten z očí zmizí ti, jen poodejdi dál;

jen brzo zapomeň, čím kdysi sobě byl. –

Tu hořce pocítím, že bych až zaplakal,

jak bych tu někoho naposled políbil.