V lese.

Ku štěstí člověk málo potřebuje:

blankytné nebe, lesa svatý klid,

by nikdo nemoh srdce vyrušit,

kdy perly citů na niť písně snuje.

Kdo tento poklad s nebe zavrhuje,

ten nejněžnější v sobě ubil cit,

a chtěje srdci ztrátu nahradit,

Sisyfem hroudu štěstí vyvaluje.

Ó poesie, zůstaň srdci mému

tím kouzla zdrojem, při němž mládne duch,

buď očím světlo, berlou zemdlenému!

Modlitbo srdce v lásky rozednění,

ohlase citu, kterým mluví Bůh,

úsměve děcka, matky políbení...!