V lesní samotě.

Kam jenom kročím, oko divy sčítá:

na výši hor i nad jezera tůní,

v pralesa šeru, luhů na výsluní...

vše ducha blaží, pozdravuje, vítá!

Ve výši klenba lesa věkovitá,

velebou chrámu nad hlavou mi trůní,

a v jejím tichu, milodeché vůni,

má duše blahem opojena, syta...

Hrkotem bystřin, táhlým šumem stromů

nad hlavou prchá okřídlený čas,

s ním blaho, že je nemám svěřit komu.

A kdy tak blaze bylo srdci mému,

bolestný v nitru ozval se mi hlas:

„I v rajské kráse běda samotnému!“