V LESNÍ TIŠINĚ.

SVOU věčnou píseň černý šuměl les. –

Byl červencový tenkráte den žhavý.

Jsa chůzí znaven, v mech jsem kyprý kles.

Mih motýl pestrý kolem mé se hlavy

a na květině usadil se kdes.

Tak dlel jsem v lesa středu zcela sám.

Krok lidský ani nezaduněl v dáli.

Vše velebno, jak starých božstev chrám.

Mně u pat potok, přede mnou tu skály.

A myšlenky mé zaletěly k vám.

Vy stála jste, v háv květů oděna,

zde těsně u mne, v lesa tichém klíně,

mně zjevivši se – touhy odměna –

vstříc zajásal jsem vám: Ó, přítelkyně! –

a totéž děla z lesa ozvěna.

– – – Jak šosáci a nízcí lidé chtít

jen mohou potřísniti svým vás kalem?

Vy čista jste a hrdě lze vám jít

s vztyčenou hlavou hájem vzkvetlých palem.

Jich znak jest hnusný, skvoucí váš je štít!