V lesním stínu.

Kraj celý byl stopen v slunečný svit,

v něm dýchá role a niva,

na kraji lesa, mlázím kryt,

si v mechu pastucha zpívá;

zpívá si vesele, skřivánek sám

nezpívá veselej’:

„Ať svět se točí sem a tam

pomalu, honem a v spěchu,

nám je tu krásně, hola hej!

v stínu a v mechu.“–

Pan rytíř – tak zpívá, – si vyjel v svět

na koni bílém jak mléko;

jel obra i draka porážet

ve skalách nedaleko.

Obr hned utek’, jej uhlídav,

drak, zlý to čaroděj,

se chechtal jen z devíti hlav,

všech devět ztratil však v mále. –

A rytíř vesel, hola hej,

lesem jel dále.

O princezně slyšel, toť se ví

zakleté kouzelnou mocí,

nepoznal snu, ni úlevy,

až přived’ ji zpět panu otci.

„To děcko“ – pravil, – „nevinné

mi za nevěstu přej!“

Král řekl: Tak! – princezna: Ne!

– vězel v tom panošík vlastně; –

rytíř si nezoufal: „Hola hej,

žijte tu šťastně!“

Potom jel přímo v Svatou zem,

tam brodil se v krvi a slávě;

až kdys raněna oštěpem

nalezl pohana v trávě.

Tam pramen tek’ a seděl mnich;

děl pohan: „Vody dej!“

„Ne! pohan jsi!“– děl mnich a vzdych’;

a rytíř na to: „Sto hromů!

to-li tvá víra, hola hej,

pojedem domů!“–

Jel přes moře a pláň i sráz

půl roku, snad že rok celý,

a přijel domů právě v čas,

veselou svatbu tu měli:

pan bratr pobral statek i hrad;

– můj šašku, teď se směj! –

rytíře nechtěl nikdo znát.

„Nu,“ – děl jen, – „přijel jsem pozdě;

tož oddechnem si, hola hej,

pod zámkem v hvozdě.“

Tam ulehl si v stromů stín,

list nad ním v slunci se třásl,

drozd zpíval v hloubi doubravin

a bělouš v trávě se pásl;

lučinou lítal roj zlatých včel,

mrak much tu ved’ svůj rej –

„Kéž člověk tak žití rozuměl!“

vzdych’ rytíř, – „boji a slávě!“

A potom se zasmál: „Hola hej!“

a usnul v trávě. –

Kraj celý stopen v slunečný svit,

v něm dýchá role a niva;

na kraji lesa, mlázím kryt,

si v mechu pastucha zpívá;

zpívá si vesele, skřivánek sám

nezpívá veselej’:

„Pan rytíř sem, pan rytíř tam, –

západ je v korunách stromů;

pse, obrať stádo, hola hej,

poženem domů.“