V LESNÍM ZÁTIŠÍ U STUDÁNKY. (I. VÍTEJ NÁM!)

My nevěděli, jdem’-li tam,

po čem jsme z duše práhli,

když prchali jsme shonu, tmám,

v mír boží neobsáhlý.

My nevěděli, jdem’-li tam –

jen lásky čistý drahokam,

dnů našich, kroků vůdce,

snem Zítřka před a s námi plál

a za ním my tak rádi v dál

šli šťastni s rukou v ruce.

Až ty jsi řekla: „Kdekoli,

jen spolu když tam budem’!

Ať ráj to lesů, údolí,

či chýš je v kraji chudém.“

Až ty jsi řekla: „Kdekoli!

Nás touhy všední nebolí

po chtivých lidí tretě –

jen tobě když to sílu dá,

a naděj’ má, kdys přechudá,

zas svěžím zahlédne tě!“

A jako úsměv nebe sám

by zlíbal naše čela:

V zátiší rajských tklivý chrám

ta cesta naše spěla.

A jako úsměv nebe sám

už stínem lesů snes’ se k nám

a dýchá v naše spánky –:

„Pojď na prsa, má rozmilá,

ať plnou je nám idyla

v tom ráji u Studánky!“