V LESNÍM ZÁTIŠÍ U STUDÁNKY. (III. VZPOMÍNKY.)

Ozvěnou jsem slyšel zahrát

zašlých tónů melodii:

V kraji lesů, hájů, zahrad,

kde se oči, prsa spíjí

velebnem a zdrojem zdraví,

po větvích kde s písní jásá

kolem stínů paprsk hravý,

kde jen sladký cit a krása

v hebkém tonou objímání –

žil jsem, ssál z těch dojmů zcela

jako z květů motýl, včela,

já a snů mých bílá paní.

Není to pravdou juž – holý dým!

Bože můj, dej, ať se nevzbudím!

Města prach zmijí se točí

v duši mou, skráně i oči.

Vůní, září lemována

k nebi z lesa hledí villa,

kde jen slunným tichem z rána

píseň dne mě pozdravila.

Hledím s okna. Na terasse

bílou stezkou pod lipami

ejhle, Ona kráčí zase!

Lepý zjev, jen z touhy známý,

úsměvem mi sladkým kyne,

vábivým a stále sladším –

a již jako zmámen kráčím

za Ní stezkou v lesy stinné.

Není to pravda juž – holý dým!

Bože můj, dej, ať se nevzbudím!

Ulic prach zmijí se točí

v duši mou, skráně i oči.

Jako bych šel za Ní rájem,

nebo vzlét’ kams na nebesa:

Laškujeme spolu, hrajem’

na potulkách v tichu lesa

a na stezce málo známé

při blouznivém opojení

o lásce si povídáme,

že nad naši v světě není.

U studánky lesní v chládek,

kam jen nebe hledí houštím,

sedám s Ní a do pohádek

o štěstí se lidském spouštím.

Tam v rozkoši objímání,

jež okolí světa nezná,

ssaju z žití přelíbezna

já a – snů mých bílá paní.

Není to pravda juž – holý dým!

Ve shonu ulic a lidí dlím,

denní prach zmijí se točí

v duši mou, skráně i oči.