V LET! V LET!

Sněť se kývá... pták se dívá,

jak plá niva, tmí se les,

cosi ptáka zve i láká

ve oblaka, do nebes.

Touhy kryje, nestiší je,

křídly bije – v let, ach, let;

což to hnízdo, je tak malé,

a tak velký, širý svět!

Sporé místem, kryto listem –

ale v čistém vzduchu plout,

stále výše v oblak říše

dát se v pýše, prostý pout!

Ale jednou, až se zvednou

na pouť bědnou v chladu čas,

nad bouřlivou moře plání

vzpomene si hnízda zas.

Chtěl by zpátky v klid ten sladký,

na hruď matky chtěl by blíž

jako poutník unavený,

sytý změny v rodnou chýž.