V LÉTĚ PO VYDÁNÍ ZLOMENÉ DUŠE

Kraj zatichlý bez zvědavce

a obdivů panorám.

Přes balvany dojdeš k lávce

bos chladnou travou tak sám.

Pták jíká... A modré kvítí

plá z bažin důvěrou snivou

a zelené kobylky svítí

třeslicí šelestivou.

Na všecko čisté co bývalo,

si vzpomínáš prudce a náhle.

Vrcholy sosen chladících

zní stony táhlé.

Na osmahlé ramínko polibek

kdy dával jsem, čistý, jí kdysi.

Hle, s vikýře myslivny jeřáby

zarudlé visí.

Tu potměšilá cikánka

z čar vyčtla v ruce jí:

že umřít musí můj snědý květ,

dřív než se naději.

Dnes ze mne se malý dravec stal,

snad klamy a ztrátou.

Buď láskou jsem vášnivou miloval,

neb zabil hrou jedovatou.

Jak dravec já visel přibitý

v nesmírné výši,

a dole jsem stopoval s úsměvem

epopej myší.

A z rodu dravců si vzpomínám

rozletů po horách.

Já dívám se na myší nárůdek

v národních spižírnách.

Na generaci, jež maličká,

bez křídel, bez drápů

tancuje lidem k radosti

před hejnem otrapů,

na generaci jež propásla

svou tvůrčí hodinu,

bez radosti teď, bez bolesti,

bez tvůrčích odstínů,

na generaci, jež otročí,

bič vládní v mase svém,

vyteklé oči z pod obočí

upřené na smutnou zem.

Měl bych se mstít za zpupnost tu

těch duševních invalidů,

za hroznou beztvůrčí žebrotu

rozlezlou kam jen přijdu.

Umění květ byl zašlapán,

však psavci populární,

když zneceněn byl a vysmíván,

i program zjednotvární,

šedivý program estetů

odvary očkující

před novotami rozletů,

před vředy jich couvající.

Vždy podlý se našel kazatel,

vždy protiv prostředníci,

vždy tvůrci kompromisních zel,

odpadlí bojovníci.

Literát... Škemrá každý z nich,

před dveřmi buržoů prosí.

Literát... nabízí příběhy své,

koš anekdot na trh nosí.

Literát... monopol hlupáků

je od včíra literatura,

popularisujících nuzáků,

všech psavců sinekura.

Kdož chcete najít čistý květ,

vkus nehledejte davu.

Své kořeny zapusťte do země,

však mějte v oblacích hlavu.

Jak bolí to, bolí... Prostřednost

se drze dotírá.

Však dravec ten rozpne křídla svá

samotou vesmíra.

Houfně a v stádech rodí se

však havěť laciná.

Literát... škemrá každý z nich...

Děj, který napíná.

Literát... klobouk nastaví,

by vyškemral si přízeň.

Ať zatím zemře, kdo cítil hlad

po kráse a hrůze žízeň.

Svět čistý býval kdys, jenž rozkvétal

adeptům umění v zahradách stmělých.

Teď chytrák řepu sel a klidíval,

korunkám smál se květů osamělých.

Pár řemeslníků, pár všetečků,

pár obchodníků zpeněží své lány.

Květ divuhodný podryt od křečků.

Jich chodbami záhony zkřižovány.