V letní noci.

Nespím, sním jen v noci letní!

Pod oknem mým snové květní:

sny mně šumí vonné sosny

i ten deštík zlatonosný.

Sny mně šplouná ručej rychlý

i větříček pozatichlý –

oj, teď skočil po kapradí,

a juž libě skráň mi chladí.

Pak se vrací na jezero,

vzruší drobných vlnek stero,

a když perly k břehům snosí,

ztratí se jim do rákosí.

Opět klidna zem, a horem

hvězdy pučí nad obzorem;

a ta luna v jeho klíně,

jako loďka na hladině!

Kolébá se jako v spánku,

až se hrouží do beránků:

oj, ty horem nad zem spící

nesou se jak andělíci!

Čarokrásná letní noci,

kterak tvoje pouta zmoci!?

Rád jsem robem tvým, o paní,

a tvůj skon – mé umírání!

Ty když přijdeš, svým jsem zase,

svým jsem, srdce rozjásá se;

robem tvým jsem – volným cele,

jako ta smrť spasitele.

A ty, drahá, o jeseni,

až se moje bědy změní,

a já s tebou spojen budu,

jediná mi zrosíš půdu!...

Nepoznal jsem v žití klidu –

záhy kříž jsem chopil lidu:

na tom smutném kříži, brati,

dopřejte mi – umírati!...