V letní noci.

Když nad parkem svit luny bloudí

a večer dýchá kol svůj klid –

tak rád se zjev můj stezkou loudí

pod hustých jeho stromů kryt!

Hruď květů pije vůni vlahou

a chvíle každá tak je blahou

jak v pohádek by tekla snění,

kdy v jednotvárné cvrčků pění,

jež tichem kol se rozplývá,

jen snivý nářek vodometu

jak rajská hudba z jiných světů

v šer besídky sem zaznívá...

Vše prázdno. Nikdo kolemjdoucí

mne z luzných bájí neruší.

Hle, na západě měsíc skvoucí

se přes lem vypjal moruší,

a jasem líbá štíhlou bárku,

jež na rybníce v prostřed parku,

ač nevlá vůkol ani vánku –

se houpá přece, jakby v spánku

tam čarovná ní chvěla moc – –

a v zelenavém, klidném světle

nad akáty a bezy zkvětlé

se spouští vábná letní noc!

Jak na břehu zde dlít je milo!

Když kámen hodím po vlnách –

jak stříbro by se rozpěnilo,

to blýskne za ním, kudy táh’...

Nad luhem snícím u aleje

mha v kouzelném se lesku chvěje,

a tam, kde stará jíva dutá

se k vodám níží do sehnuta

a větve chýlí do lázně –

dvě oči zlaté jiskří v temně

a mladá sova v altán ke mně

zří pokojně a bez bázně!...