V LETNÍM VEČERU.

V setmělém na večer sadu

stříbrnou září se srpeček blýsk,

jakoby zvědavě v chladu

stromoví hlavu svou ubledlou tisk!

V setmělém mé duše sadu,

měsíce bílý teď zasvitl pás,

zulíbal místa, kde v chladu

jen růže uvadlých umíral jas.

Jakoby v sluneční záři

jarní čas na květy čarovně dých,

a do okna svit’ samotáři,

vír mého nitra hned rázem že ztich.