V libánkách.

Znáš onu zem? Ach, ano tak to znělo!

Kdo nezná ji? tam věčné jaro voní.

My v mládí květu putujeme do ní,

čí oko však ji v skutečnosti zřelo?

Květ prší v cestu, kdesi ptáče pělo,

sta paprsků se po obzoru honí

a na tvé rámě se ta hlava kloní

a paž tvá cítí sladké její tělo.

Den konce nemá a je zlata plný.

A přece spolu zamyšlení jdete...

Toť duší vašich svatební je cesta

v kraj, ona modrá květina kde kvete,

myslíte na leknínem zkvetlé vlny,

na divné hory, na neznámá města...