V LIBOSADĚ.

Pod stromy, jež věky tady stojí,

procházky již uživ do syta,

v loggii, k níž vedou schody dvojí,

vkročil jsem. Hle, kterak prokmítá

mezi stromy bažantnice v dáli

záblesk slunce poslední, jež chystá

ke sklonu se za Prachovské skály.

Ztišila se hlučná jindy místa,

mnohé kouty silně již se ztměly – –

Snad tu já jsem divák osamělý.

V samotě té kterak volno je mně!

Duch můj, jak by od té hroudy země

byl se odpoutal, se vznáší výše

do čarovné snů a vidin říše,

před oči mi kouzlí lepší svět,

kde je mír, kde není nářku, běd,

nečisté, jež plodí zlo, kde síly

zbaveny jsou vlivu na člověka – – –

Zachvěl jsem se; v sluch mi náhle kvílí

zvonek s trestnice, jež nedaleka.