V lidských srdcích.

Já sen měl divný jednou v mládí,

jenž tak mne vzrušil kouzlem svým,

že budete snad sami rádi,

když věrně vám jej vypovím! –

Hle, zdálo se mi, že jsem skonal,

tak rychle a tak najednou,

ni bolestmi jsem nezastonal,

a vydech’ mladou duši svou...

Tu přímo s nebe anděl boží

se ke rtům schýlil na mém loži

a v lokty své ji zachytiv,

když volna právě z vazeb těla

již ku azuru prchat chtěla –

zas proměnil ji v to, čím byla,

než ráje brány opustila,

před jasnou lící Pána dřív!

I rozloučiv se s tělem doma –

já vznesl jsem se z okénka

v tmu noci ven, jak nevidomá

a tichá boží myšlénka,

a na pouť dal se šírým světem.

Kraj dřímal ještě v sladkých snách,

leč étherných svých křídel letem

já snadno přeplul každý práh

a skulinami pronikaje,

– vše paláců i chýžek taje

jsem bez klíčů si otevřel!

Já pohroužil se v srdce lidí,

kam s výše své jen Pán Bůh vidí,

a navrátiv se v tělo zpátky –

zde veršem pak jsem utkal v řádky,

co divného jsem tamo zřel! –

Prv ocit’ jsem se podle zdání

ve srdci staré matičky:

tam vlídno bylo k nevypsání

a zlaté plály hvězdičky,

a večera snil obzor tichý

nad ruinami zašlých let,

kde žádný trud a žádné hříchy

svých nenechaly stínů sled.

Jsouc blízko dnům, kdy život hasne,

to staré srdce bylo šťastné,

neb v kvapící juž zimu zlou

si dochovalo jaro svoje,

a vzdáleno teď muk a boje

tu blaživou jen mělo víru,

že záhy svatý cherub míru

je k hvězdám vezme v říši svou!

Pak tajnou puzen zvědavostí

jsem vklouzl v srdce básníka. –

Tam viděl jsem, jak Amor kostí

a harfy strun se dotýká,

a bujné sny a divná přání

jak opojný kol sily dech –

zjev Musy krásné u jich vlání

se houpal bílých na křídlech!

A na dně hlubin – štědře vsety

se čarovábné kryly květy

a perly vzácných myšlének,

a nadšení když paprsk mladý

svým jitrem tknul se jejich vnady,

tu s chvatem vždycky z hlubin tůně

jak včely z oulu v zahrad vůně

se písně vznesly na venek...

V tom jiným vnik’ jsem prsům na dno. –

Zde sám jsem juž byl před léty,

i poznal jsem je tedy snadno:

toť srdce bylo kokety!

Ruch vášně posud neodklizen

tu v stálých bouřil proměnách

a řady mužských podobizen

tu zvolna rostly po stěnách

již v album celé různých tváří,

kamž úsměv přízně vratkou září

hned sem, hned jinam dopadal –

jak chtěl to právě rozmar věčný

od Uršulinek vyšlé slečny,

jež ve stydlivém uzardění

přec hochy své tak rychle mění,

jak nikdo by se nenadál! –

Pak zdálo se mi, že dlím v chrámě,

a z čisté duše děviny

dech líbezný že ovívá mě

svým kouzlem, plným neviny;

já z kvítí zřel tu všecky stěny

a hvězdné na nich záře pyl,

sem přes práh Vestě zasvěcený –

byl nikdo ještě nevkročil!

Zde svato bylo jako v ráji,

jen cudné zjevy dětských bájí

tu meškat shléd’ jsem domovem.

A božství citem dotýkaný –

já nadšen klekl v srdci panny

před oltář bílý jejích ctností,

kde holubice nevinnosti

se v jitru chvěla májovém!

I nesa odtud jaro v sobě

v hruď jinou jsem se veplížil. –

Zde smutno bylo jako v hrobě,

zde osud ach! – byl ublížil!

Tu bez radosti život plynul

již dávno zbaven vnad a krás,

květ nadějí tu v šeru hynul,

a zevšad vál naň chlad a mráz...

Jen chvílí zřel jsem, do té poušti

jak pokradmu se slza spouští,

a v jasu náhlé dennice

jak zlatým tamo snem se jeví

rys půvabné a mladé děvy,

ve zašlém kroji věku svého – –

to v srdci byl jsem ustárlého

a chřadnoucího panice!

Mně teskno bylo dél tam prodlet,

já rychle vzepjal peruť svou,

a všetečně jsem jinam odlet’ –

– do srdcí starých panen dvou...

Však trest šel v patách mojí touze!

Neb do prvého když jsem vnik’,

já našel – že to starý pouze

a zapadlý byl holubník!

Leč ve druhém jsem lítost cítil:

tam odlesk ještě mládí svítil

na tužeb dávných mrtvou sluj,

a v stínu krásných upomínek

si čistý posud nesa vínek

zjev dívky choré s bledou skrání

mřel tiše v trpkém odříkání,

a hrdě snášel osud svůj...

– Kam nyní však má duše vzlétla –

to drazí ach! – vám nesmím říc’!

Mne oblil náhle příval světla,

a hlahol varhan zněl mi vstříc,

a všady zřel jsem plno růží,

jež mile rostly v bájný sad –

ó, dosud se mi prsa tíží,

jak začnu o tom rozjímat!

V to srdce drahé bych se vhroužil –

já léta už tak vroucně toužil,

a mžik ten mi teď zasvitnul.

I chtěl jsem v medu jeho poupat

své láskou žhavé rety skoupat – –

však s hrůzou tu mé oči shlídly,

že – známý už tam přítel sídlí...

Já vzkřik’, a v tom – jsem procitnul!