V LIPÁCH.

Dceruška má nejraději snad

v stínu starých lip se procházívá,

které vedou v tichý Libosad.

Její tvářička, tak úzkostlivá,

na silnici potkat má-li vůz,

tady zjasní se, všech prosta hrůz,

a jak ptáče, jemuž z těsné klece

zdařilo se prchnout do světa,

šťastna hopkuje a štěbetá.

Někdy však i tady se jí přece

náhle úzkost v líčku zbledlém zjeví,

po ruměnci náhle ani stopy,

skoky přestanou a zmlknou zpěvy,

ručka její mé se ruky chopí;

to je vždy, když prostřed letních krás

v souzvuk náhlá dissonance padá:

trestanců když oholených řada

s děsným mlčením jde mimo nás.