V LIPÁCH JIČÍNSKÝCH.

Lip koruny tak snivou věstí šumí,

že z okouzlených ňader vane vzdech,

ba, že duch, smířen se života rumy,

se blahem chví jak rosa v lupenech.

Ó listí, vánku, ptáci šveholící,

zdaž dobrem to anebo zkáza je,

když uchvácen duch illusí se skvící?

zdaž nezbudí se zničen, zoufaje? –

Den pozdrav ještě zemi odesýlá

v tom bledězlatém čistém růměnci

tam na obzoru, kde se rozestýlá

skal Prachovských lem polou u věnci.

Jak luzný večer! zrovna dýše touhou –

tak nevýslovný, božský – do slova! –

Ó jak mi bude, až tak zimou dlouhou

skal obrys skryjou mračna sněhová!

Ční z lesa Bradlec vábný, přemalebný,

a v modrém plášti Kumburk nejblíže,

toť večerní dvě tiché modlitebny,

kdež zbožněji mi nežli u kříže.

I vznáším nad ně k výším touhu vroucí,

ať v píseň mou svit krás těch ukane,

ať jediný jen lístek nevadnoucí

kol ovinu, než noc má nastane!