V LISTOPADOVÉM SLUNCI.

Jako obraz spjatý starým zlatým rámem,

v bledém slunci Praha hrdě vstala dneska,

byla tichá, slavná, usměvavě hezká

ve svém panovničím vyšňoření známém.

Na Vltavě svítí zlaté spony klamem

z ranní mlhy žlutá, lehká arabeska

ostrovů; a vzadu chorá sláva česká

nadarmo se modlí svatovítským chrámem.

Bledé, vyzářené slunce chladně svítí

na kouzelný obraz nevýslovně tklivý,

na hořký tvůj úsměv, Praho trpělivá.

A jak s věží tvých se mihotavě třpytí,

v srdci nezahřát syn dneška mlčelivý

v šerý stín tvých ulic zamyšlen se dívá.