V LISTOPADU...

V podvečer Ulalume jsme četli,

a tys pak rozloučil se, odešel

v krajinu mlhy se žlutými světly,

kde vody stály, vlhký hrob se tměl,

kde šeré lesy v hloubku lákaly,

a legendární stíny těkaly.

Tys bloudil teskliv, ale nevzpomínal,

a zasněn cosi zázračného hledal,

před tebou obzor noci rozepínal,

své hory zvedal.

Mně slunce zhaslo, tma mé slzy skryla:

končina Weiru se mi objevila,

jezero kalné, strusky lávy žhavé,

vše uvadlé a nebe popelavé.

Alejí cypřišovou někdo kráčí

etherem vzdechů v neslyšeném pláči

se srdcem rozechvěným.

A tiché hvězdy oknem otevřeným

s podivným jasem

vcházejí ke mně, s nimi vzdálená

záhadná slova tvým, tvým drahým hlasem

šeptaná truchlivě – mně souzená:

„Ulalume ztracená,

Ulalume ztracená!“