V LISTOPADU.

Báň nebes v šedo zhalena je,

zem halí mlha nezdravá,

a tam, kde slunce jindy plaje,

jest skvrna velká, žlutavá.

Pár barvy citronové listů

se chvěje ještě na bříze,

jež létaj’ k zemi větrů v svistu

jak lehké zlaté peníze.

Den každý zamračený, bludný,

zde žiji líně, pomalu,

jak čet’ bych jakýs román nudný,

jenž přílohou je k žurnálu.

Dva lidé jsou zde, které směle

já přátely si zváti smím,

ten jeden znudí řečí cele

a druhý stálým mlčením.

Ta příroda víc netěší mě,

jest smutna tak a v mlze té

já nakloněn jsem kašli, rýmě,

té dlouhé rýmě prokleté.

Jen jedno ještě tak mne vzruší

a rozpění krev moji v žár

a životem tím plní duši,

jak kdysi v čase mojich jar,

toť ona, jež má tmavé zraky

a bujná ňadra, tmavý vlas,

ta před lidmi sic znudí taky,

však sama – zbaví nudy v ráz...