V listopadu.

Teď ubledlá, nádherná léta sláva

ku hnědé prsti znavena se chýlí,

v ukřehlé ruce poslední květ bílý

a zrakem, jenž se bolně pousmává.

A jednu po druhé své zdoby skládá –

lupení nach ve zlatoskvoucím vlasu,

ocún, jenž růžověl se v jejím pasu,

a rosné perly, jež tak měla ráda.

Sbor pěvců svých v dál poslala už dříve,

by mohla sama zmírat se svým bolem

něma a klidna bez ohlasu kolem,

jen s upomínkou krás v své duši tklivé.

A do komor a zásobáren lidí

a v doupě zvířat složila své břímě

těžkého ovoce, by žili v zimě,

když její dlaň už nikdo neuvidí.

A vítr sklátí ji svým mrazným šlehem

a její vlas pokryje jinovatka

a s líce prchne žití něha sladká

a srdce utichne pod bílým sněhem.