V LOMECH.

Tam sedí jako připoutány,

tak nehnutě a beze hlasu –

v šedavých cárech zaprášených,

s plachetkou na scuchaném vlasu.

Jak drobné vlašťovice skalní

přimknuty těsně k pusté stráni

se chvějí, aby klesly dolů,

až kamenem je někdo zraní.

A do ticha, jež zmírá tady,

jen úder jejich kladiv padá,

jímž drtí křemen od úsvitu,

až dokud slunce nezapadá.

To pomalu jde po obloze,

žár jeho bije o bok skály –

a jejich ruce kdysi měkké

již dávno, dávno popraskaly.

Z nich trysklá první krůpěj krve

již uschla – slzy větry svály –

– ty ženy v lomech od ženskosti

se dávno emancipovaly!

Jich líce svadly v drsnou masku,

jich dlouhé ruce zkornatěly

a dávno přestaly již lákat

ty ženy muže svými těly.

Z hlubokých tůní shaslých očí

jim martyrium Práce úpí –

a jak tu tlukou tvrdý kámen,

prach z něho se jim v duši kupí.