V LOMECH.

Do lomů jde Bárta z rána,

skály láme, zpřevrhá,

hromu klín je každá rána,

div se země nestrhá.

Zastaví se v smutném stesku:

„Tak jsi, země, bohata,

knížatům dáš slávy, lesku,

trůn i palác od zlata.“

A zas buší v horkém potu:

„A co červ já chudobný!

Palác můj je sotva z plotu,

boudě psí spíš podobný.

Ale mít tak z tvého lože

jeden kámen ze zlata,

ženu na to – pane bože,

byla by to záplata!“

Zabeře se v rozjímání,

ruce klade do klína –

co to plá mu v tvrdé dlani?

Zlata plná slitina.

Hned se kámen v palác klene,

prostřed bílá komnata,

v síních stoly rozprostřené

pro pány a knížata.

Na stolech co hrdlo ráčí,

vína, jídel na stohy,

hudba drnká na pavlači,

až to trhá pod nohy.

V síních tenké vodojemy,

v tanci dívčí kročeje,

zrovna jak když liliemi

samé růže proseje.

A ty růže světlo v oku,

lilje hlavou pokynou –

„Bárto, Bárto, hni se v kroku,

vyber si, však jedinou!“

Hned se v živý věnec klenou

rty a šíje bělostné,

všude, na rtech, na ramenou

vděky jsou tak pohostné.

Měkce obtočí ho k sobě,

sladce mluví: „Náš jsi, náš,

sláva tobě, sláva tobě,

jednu-li jen zulíbáš!“

Bárta je však samá láska,

líbá všecky v beztrudí,

v tom zeď od základů praská –

ráz! a on se probudí.

Ten tam z ruky poklad zlata,

palác, síně, přístěny –

v dlani mozol a kus dláta,

náruč bez děv, bez ženy.

Vstal a hned si žáhu spraví:

rukávy si vykasá,

pere do skal, až se taví,

až se země otřásá.