V Lopatovských lesích.

Já prožil jsem kdys čarovný máj, hrůzný zároveň,

že zdá se mi to dnes jak nemožný a divný sen.

Pod ohněm šrapnelů a granátů kvet’ strom i keř

a květem svým nám malověrným říkal: „Doufej, věř!“

Voněla střemcha v houštinách prastarých lesů těch,

o láskách dalekých vojínům její šeptal dech...

A s probuzením ranním vítal nás zpěv slavíků,

jenž pozdě v noci zněl zas do tesklivých našich snů.

Však s vůní krásy dýchali jsme spolu smrti dech,

jenž hrůzou plnil nás při ozvěnách ran, výstřelech.

Tu krásu když jsem zřel a granáty rozrytou zem,

já vzpomněl básníkových slov: „Děs je být člověkem!“