V loučení.

Tys nezemřel,

a přece je mi tak,

jak byl bys mrtev.

Tvé ruky dotknout se

vždy bázeň zabrání,

tvé ticho otázkou svou

nesmím porušit.

U tebe stanout smím jen,

zaplakat,

než nehlasitě:

„Mrtvým přejte mír,“

vždy říká se.

A proto u tebe když stanu,

říkám si jen šeptem:

„Drahý můj,“

a smutným pohledem

se dotýkám

tvých víček zavřených.

Ba, tak je mi,

jak zemřel bys.

Tvé tělo odnesli,

než duše zůstala.

A mým jsi víc,

než v životě,

když ve tvém objetí

tak neživém

jsem někdy prodlela.

Čím mrtvý chybil,

nutno odpustit.

Já odpouštím –

ba víc; již nemyslím

na to, čím's ranil kdys.

Jsou chvíle jen

v mých vzpomínkách,

když ožil's víc

než teplem života,

kdy láskou pohled tál

a ústa přeletavým úsměvem.

Nevidím rysů mrtvých,

v kterých zkameněl

tvůj vzdor.

Proto zemřel jsi

a proto tvou

jsem nesměla se zvát,

by v blízkosti mé

navždy zůstala

tvá duše drahá.

A jak zpívají

si zbožní v chrámě:

„Svatý, svatý“ – tak

můj chorál: „Drahý, drahý“

stoupá výš

k tvé duše zahaleným nebesům.

A to, co dala jsem ti

v žití kdys,

dnes není víc než květ,

jejž klademe

na srdce vychladlé

a bez nároku již

na přátelský stisk ruky.