V LOUČENÍ.

Mladosti, s bohem! Prosnil jsem již dost,

a skepse chladná dotkla se mi skráně,

již navždy rozmetán je zlatý most,

jenž vodil mne k tvé pohádkové bráně:

již v tobě vidím jen svou minulost!

Vím, prcháš navždy, nevrátíš se zpět,

snad s tebou odejde i moje štěstí...

Však v loučení mi těžko rozumět,

proč ještě váhám, bloudím na rozcestí

a ke rtům tisknu poslední tvůj květ!

Zdaž on mi poví, kam se obrátím?...

Darmo se tážu, duch můj dobře cítí,

že nikdy juž tě v náruč neschvátím,

že tam, kde vyrostlo tvé svůdné kvítí –

též já se nevrátím!

A přec ti žehnám za každý tvůj dar,

ač nevěrnou jsi milenkou mi byla

a tužby moje deptáš nyní v zmar:

vždyť dávno dřív jsi jiné opustila,

kdežto já plně dožil se tvých jar!

I já jsem sníval, horoval tak rád,

když motýl štěstí na okno mi slétl,

i já jsem nadšen plesal tisíckrát,

i já jsem toužil, miloval a kvetl – –

ach, byl jsem mlád!

Tu nevolána, za chvil svátečních

i poesie bývala mým hostem,

tu k výsosti chtěl rozdech prsou mých,

a hudba chvěla se v mém citu prostém

z duše i srdce, nevyčtena z knih!

Zda mohu za to, že jsem verše psal,

když osudem tak určeno mi bylo!

K jich bouři mladické bych rád se znal,

i k tomu snad, že vždy jich nesvětilo

těch Uměn božství, jež jsem k sobě zval...

Však zvučela z nich struna života

bezelstným hlasem nitra upřímného,

a jako z mračen hvězda blýskotá –

planou z nich jasně cíle chtění mého:

tož přirozenost, pravda, prostota!

Mně poesie byla útěchou,

ne hříčkou rozmaru, ne sobců pýchou,

ne za vavříny honbou bezdechou:

já vítal v ní jen holubičku tichou,

jež ráda hnízdila mi pod střechou!

Ať se mi smáli, že jsem dětinou,

že bláhové a naivní píšu sloky:

mně neodlétla mladost hodinou,

já v kouzlu jejím celé prosnil roky,

můj život v ní byl svěží květinou!

A proto vděčně patřím na tě zpět,

ó, mladosti, i z pochmurného dneška,

a proto umím tobě rozumět

i teď, kdy krok můj na rozcestí mešká,

a v rukou mám již poslední tvůj květ!

Jen díky mé ti buďtež odvetou,

když opouštíš mě na vždycky a zcela...

Nech růže mé juž nikdy nekvetou – –

přec moje píseň ve svou dobu zněla,

přec býval čas, kdy byl jsem poetou!