V. Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.

Má paní, neznámý váš pozdravuje vás.

Má paní, odpusťte, že zazdálo se mi,

jak povolil by duše vaší led,

jenž kryje hloubky zrakům plebejským,

jak povolil by, aby připustil,

bych, zbožný poutník, napíti se moh'

ze zřídel vaší duše posvátných.

Má paní, odpusťte pro rozkoš mou,

pro pokornou a zbožnou touhu mou.

„Že aspoň trochu měla bych znát vás...“

tak píšete, má paní. Znáte mne!

Vždyť přece vy, jež tak jste bohata

a šťastna tím, že znáte měřit vše,

a všemu smíte rozumět, vše vzít

v své ruce měkké, moudré, úzkostné,

a duši ke všemu jež znáte naklonit –

vy znáte mne, – vždyť tušíte snad přec,

že slovo vaše, rozkoší všech tresť,

lék bolestí všech, nitra zkrušivších –

byť málokdy, přec v chvíli výsostnou

zapadne v duši, jež je pochopí,

jež zbožně přijme slastné poselství

a božský pokrm duší toužících.

Jsem nejzbožnějším ze všech věřících...

Kdo jsem? Těch, paní moje, ptejte se,

v jichž duše útlé sázím nejlepší

a nejčistší, co vypučelo kdy

na lánech duší – drobných dětí mých,

jichž zástup denně zvědavě se ptá

na to i ono, kterým vůdcem jsem,

jsem přítelem i otcem, bratrem, chůvou též.

„Pan hučitel“ mi tady říkají

ve klínu hor, tu, v tiché samotě,

kde obchod spí, kde není průmyslu,

kde civilisace se nestkví květ –

kde nad hlavou se klene obloha

tak panenská, jak modrých očí zor,

a pod nohama doliny kde sní

sen bukolický ještě. Žiju tu

jak oblak nad obzorem, závan větříku,

jenž starým borům hlavy čechrává,

jak poryv bouřlivý, jenž přeletí

a úzkost nese tiché dolině,

jak těžký mrak, jenž obzor spoutává

a bezútěšně sněhem kryje kraj,

jak horský klín, jenž staré tajemství

své střeží bedlivě a vydá těm,

kdož svaté heslo znají vyslovit.

Tak žiju tu, má paní. Jsem tu sám,

mým druhem hrstka knih a klavír můj,

a dvaadvacet let a všechny touhy mé.

Jsem v světě sám a odevždy jsem sám,

má matka mrtva, otce neznal jsem,

a nevím, kdo jím byl. Teď víte vše,

co o sobě jsem mohl povědět.

Jen ještě to: má paní, vzácný host

pod střechu vešel mou – vy, kouzlo vašich slov.

Toť odraz vln od břehů tušených,

toť blesk, jenž bez úderu ozáří

kraj, zahalený ve tragickou tmu.

Má paní, pište zas, a věřte mi,

že hodno moje srdce pokorné,

vzácného hosta přijmout zas a zas.