V. Má práce družkou být, jak děl jsem, k skonu chvíli

Má práce družkou být, jak děl jsem, k skonu chvíli

a jistou vůdkyní k svatému lidstva cíli,

jak zákon věků velí;

ji máme milovat a k smrti věrni býti,

a vše jí v oběť dát, co srdce v běh nám nítí,

i slabý život celý.

A blažen, kdo k té družce lne svou celou duší,

s ní svazku velebí a v spojení tom tuší

vždy nebes mocnou vůli,

kdo v snění, ve bdění jen s ní vždy obírá se,

a jehož obdiv k ní a k její pro něj kráse

má věčnou stálost’ žuly.

Kdo k práci připoután však, k níž jen odpor cítí,

kdo k jiné láskou vře svou nesmí opustiti,

dle svaté vůle boží:

Když k práci zasedá, vždy cítí muka hrozná,

když v obět’ dá jí vše a srdce rve, vždy pozná,

že pouze – cizoloží.