V. Má ženo, ptáš se, co vše dříme

Má ženo, ptáš se, co vše dříme

v kolébce skrovné lebky mojí?

Ó, kéž to nikdy nevzbudíme,

kéž nikdy se to nevyrojí!

Sny vždy jsou zlaté, vždy jsou skvoucí

a skutečnost je blátem cení;

sny vždy jsou teplé,vřelé, vroucí –

a studené jest probuzení.

Co odchoval jsi dechem duše,

to hrdě změří pohled cizí –

a pohrdání zhaní suše,

co mněl jsi, že jest zlato ryzí.

Ó, míti sílu, nepovědět,

co dříme v lebce uzavřeno,

jen hrdě, tiše před se hledět,

ať jakékoliv naše věno.

Být jako měsíc bílý, snivý,

když nastupuje noci vláda –

náš ret jest němý, mlčelivý,

kdo chce, ať z tváře luny hádá!...