V makovém poli.

Pod zeleným vrškem v dole

červená se máků pole –

pole máků v plném květě –

usnula tam v parném letě.

Kol hlavy moře vlní se květů

duchové spánku v laškování,

paprsky slunka v kouzelném letu,

čarné sny lejí v její skráni.

Přistoupil král k ní ve zlatém hávu –

nad čelem hrdým démantův blesk: –

„Pojď trůnu mého sdíleti slávu!“ –

– „Nevábí mě tvé koruny lesk.“

Přistoupil vojín s hrdinnou zbraní: –

„Ždám tě rekovství za odměnu,

ocel má – hleď – co krve lpí na ní!“ –

– „Srdce mé žádá sladčí cenu.“

A přišel lovec z hluboka lesů –

blesky jen sršel temný mu zrak: –

„Sleduj mě v říš mou divokých plesů!“ –

– „Hrůza mi z tebe – nechej mě tak.“

A přišel pastýř s úsměvem v líci,

mladinký jara co první květ: –

„Tam můj stan lásky, pojď mi jej stříci!“ –

– „Nepoutej srdce, volný mi let.“

A přišel pěvec s vavřínem ve vlasu,

na čele bohů milosti znak,

chvěly se struny v čarovném jasu,

nadchnutím božským plápolal zrak.

Zachvěly struny v sladkém se zvuku

jak siren svodný, lákavý zpěv,

zachvělo srdce v bouřném se tluku,

ve líci prudce vzplanula krev.

Mocněji lijí tony se divé,

jak by to vášní zpěněný proud,

ve vír svůj strhne to srdce tklivé –

ke vzporu kdo slabou sílu můž’ pnout?

Ve mysli vše jí splynulo temně

tony i city v zmatenou síť –

a k nohoum jeho vrhla se němě –

– krasší si lavřín můž’ pěvec snít?

A klesla harfa z pěvcovy ruky,

ústem svým její posvětil ret,

na srdci srdce zaplály tluky –

a v nivec zmizel celičký svět.

Divná s ní se stala změna,

bloudila jak omámena,

v srdci tajné, němé boly –

usnula – v makovém poli. –