V masopustním víru.

Ó odpusťte mi, prosím tuze,

vy tatínkové šesti dcer,

co zapěju tu k vaší hrůze

do tabákových vašich sfér.

Leč – jak to říci, nevím ani – –

ó tatínkové ušňupaní,

mně vždycky více bylo vděk,

než uznalost a vděčnost vaše:

hubička jedna vzatá plaše

se rtíků vašich dcerušek...

Mám psát o chvále karnevalu –

ó nemrkejte, prosím vás,

bych nechal si tu svoji chválu,

že po zádech vám běží mráz.

Ó neříkejte, drazí moji:

„Ty nevíš, co to krve stojí,

tys bez ženy a bez dcery

a o tom nemáš zdání, blázne,

jak rozum tobě v hrsti vázne,

než koupíš šaty šestery!“

Ó neříkejte, krejčí šmahem

že kůži s těla by vám stáh’,

ó nejmenujte ševce vrahem

a nemluvte mi o drožkách!

Ó neříkejte, nač ty hádky

a rukavičky, drahé látky

a botky, stuhy, vějíře

a voňavky a pudr, květy

a bůh ví jaké ještě trety

až k zbláznění a k nevíře...

Ne, pánové, a říkejte si,

by výbory vzal všechny ďas,

že každý šramot už vás děsí,

zda výboři jdou jiní zas, –

ne, nedbám, kdyby hned jste lkali,

že vlasy vám už vypadaly,

vždyť přehlušen váš nářek hned

v té vřavě fiakrů a drožek

a vírném tanci sterých nožek,

jak zapískne jen klarinet.

Ó slečinky, jen v boží bázni

v ten dovádivý, čilý rej,

kde mužské srdce po vás blázní

a v ňadru bije hlasitěj’!

Ó slečinky, ó hezké děti,

jen padněte nám do objetí,

ať láska není pouhým snem!

ó koketujte s námi v plese,

ó tančete a veselte se

i nad tatínkův bankrotem...

Leč, k čemu zbytečné mé rady!

Však znáte jednu z moudrých vět,

že člověk jest jen jednou mladý –

a znáte se už prohánět

a očkama kol moudře střílet

a smluvit první jarní výlet

či do Šárky či do Chuchle –

a způsobně se v sále chovat

a vějířem svým rozdmychovat

nadějí jiskry utuchlé...

Však znáte to, jak malou nožkou

nás okouzlit, ó překrásné,

jak oko hoří za škraboškou –

a zas ten blesk jak pohasne;

co dí se kynem ruky ladným

a úsměvem zas mrazně chladným

a zas jak v srdci taje led

a dál a dál v tom tanci vírném,

kde při akkordu hudby smírném

dál román můž’ se rozvíjet...

A kolem sálu gardedámy

ohlášky předou v sladkých snech,

leč tady, tady... zrak váš mámí

a opojivý je váš dech,

váš vyvolený láskou šílí – – –

Nu, slečno, což, snad v příští chvíli

váš zrak si víc ho nevšimne

a přijde jiný... řeknete mu...

Leč probůh, nač vás učit čemu,

co znáte stokrát lepší mne...!