V mdlobách.

Bez ptactva jsou lesy – smutné doby

bez ozvěny slunná ondy stráň,

Jeseň zvadlým kvítím zemi zdobí,

macocha jak pastorčinu skráň;

ani v rakvi nepopřeje vůně –

není mrtva země však, jen stůně.

V mdlobách leží přeubohá, mlčí,

nechat’ zpupný člověk hruď jí zryl,

nechť se milý ondy vánek zvlčí,

nechať déšť, jenž útěchou jí byl,

promění se v těžkozrnné sutky,

ona vítězně z té vyjde půtky.

Vzejde, zkvete; rubáš smrti shodí,

až zachvěje světem bouře vzdech;

víť; že v choré škebli skvost se rodí,

v ostnech růže, v lůně skály mech,

blesky v bouři, čin v dumavé skráni,

v tlaku vzdor a život v umírání.