V mé aleji.

To nitro moje tichým mořem bylo,

jež nežádalo žádných obětí.

Vždy mlčelo. Nikoho nevábilo.

Však nedalo též jiným trpěti.

Já nemám lásky, abych nenáviděl,

a nenávisti, bych moh’ milovat.

Já při všem myslel, všeho konce viděl,

kam každá loď jít musí ztrozkotat.

A nedám se už nikým vyrušit,

ať s láskou přijde nebo s nenávistí.

Klid nad mnou vzrůstá – úzkostlivý klid,

jak na duši mi padá žluté listí...

Na věky oněmí má slova k odpovědi,

a duše zmučená se zavře ve svůj květ...

Mne ani katané nevnutí do zpovědi

před cestou poslední, z níž nevrátím se zpět.