V MÉ DUŠI TICHO...

V mé duši ticho... Bouře v dálku přešly

a zůstal tichý žel –

ba věru, smutno, květů vzpomeneš-li,

jež vichr divý krutě zurážel.

Co bylo druhdy písní, všecky němy

v mé hrudi nyní jsou

se zašlými dob lepších nadějemi,

jež kdys mi záři lily do prsou.

Ó, lásky pohádky, jež kdys tam kvetly, –

co nyní zbylo z nich?

Jde zima, květy zurážené setlí,

napadá na ně bílý, těžký sníh.

A pod ním usnou tiché sny a dumy

zapadlých, přešlých dní, –

sníh, zvolna padající, tiše stlumí

v podvečer žití i vzdech poslední.

A jak mlčící kraj teď duše má je,

když přišel bílý mráz –

ó, zašlá kouzla radostného máje,

ó, květy, jež mi dávno vichr střás’!

Ach, vzpomínám si – divé bouře přešly,

vše kol tak cizí, hleď –

ba věru smutno, květů vzpomeneš-li,

i písní, jež tam oněměly teď.

Jak v lese na podzim, když zmlknou ptáci,

je ticho bez hnutí –

nad hlavou tichou vzpomínkou se ztrácí

šum přeletěvších tudy perutí...

V mé duši ticho... Cítím, zvolna stárne

to srdce v prsou mých

a život můj, hle, pláně jednotvárné,

v něž zvolna padá měkký, bílý sníh...