V mé komůrce.

Vysoko má cela nízká,

v podkroví dvě okna visí,

z chumle střech své věže vtiská

do ní charé, mutné rysy.

Krouží kolem kavky šeré,

v korunách co hnízdí zvonů,

slunce zří v ní hvězdy steré,

obraz jeden hoře, stonu.

Snílek v ní si smutný kníže

z mysli stavím prestol zlata,

výš a výš, tam nebi blíže,

tužba zchvívá hruď mi svatá.

Výš a výše nad svět všední

orlem vznáším duše křídla,

výš a výš, kde žítí slední

pablesk prchá v božstva sídla.

Výš a výš, kam touha práhla,

vzlétám, duch můj v písni plesá, –

zpět leč zpět vždy musím znáhla,

smrti střelu v srdci nesa.