V mé květnici malé a prosté

V mé květnici malé a prosté

Rozličné kvítí vykvétá,

A z kvítků všech, co jich tu roste,

Mi vůně v loubí přilétá;

Než nad ta všecka Vesny dítka

Dvě nejmilejší jsou mi kvítka,

Jejich kdy květ se rozvije:

To růže jsou a lilie!

Co sličnějšího býti může,

Zdobnější krásy má-li svět,

Než lilie jsou a než růže?

Mně rozkoší jejich je květ!

Ano, to kvítky jsou nebeské,

To národní jsou barvy české!

Proto si růže, lilie

Mé srdce tak oblibuje.

Protož také tyto dvě krásky

V svém sadě zvláště pěstuji;

Květ růže – toť plamen mé lásky

Ke vlasti, již tak miluji!

Nevinná lilie zas jemně

Co Boží hlas tu mluví ke mně:

„Ta láska tvá buď bez viny,

Bez ouhony a poskvrny!“

Dva věnce z těchto lásky květů

Tu kladu vlasti na oltář,

Jenž jsouc podobna samoletu

Zas novou bere na se tvář:

Protož i toto moje kvítí

Má k její ozdobě se skvíti;

Pro ni jsem svil je u věnec

Co věrný syn a vlastenec.