V. Mé srdce opojeno podřimuje

Mé srdce opojeno podřimuje

v kés hudbě kouzelné, jež k němu vlá:

Je hvězdno, měsíc nad hřbitovem pluje,

a závoj snů a upomínek tká

v mou duši jemná bílá ručka tvá.

Již dávno, ledově co odpočívá – –

Však moji hruď, již bouře žití rve,

to její teplo dosud vroucně zhřívá,

a srdce pružinou svých tepů zve

krev vřelou jemné bílé ručky tvé.

Zda mohu zapomnít, když smutek lstivě

v mé čelo vráskou svěsil křídla svá,

jak hladila ho s čela lichotivě

a muškou smíšku, ježto duhou plá,

jak jala ho ta bílá ručka tvá!

Kdy zabloudil můj osud v srázné scestí

a bledla jeho hvězda zářivá,

tys tkala k ní mně zlatou cestu štěstí,

však v černý rubáš tvůj, ó sudbo zlá,

je spředla jemná bílá ručka tvá.

Teď ještě jenom někdy vábně ve snu

tvé sladké oči v náruč tvou mne zvou..

Já v tichém pláči k nohoum vždy ti klesnu,

a v teskné hře ztracených srdcí dvou

zulíbám jemnou bílou ručku tvou.

Tu po letech jsem nad tvým hrobem stanul,

kříž němý v trávu tiskna rukou mdlou –

Tvůj vonný drahý dech z ní vstříc mi vanul,

a v květech, kolébaných větru hrou,

jsem v pozdrav cítil bílou ručku tvou.