V mechu.

Sedím v mechu ponořený v snech;

líce rumění mi jara dech,

po papíru paprslek mi těká,

nechávaje mile rozehřátou

na popěvku drobném stopu zlatou:

krásy báj jde lesem, srdce čeká.

Ach to jaro, nebe závdavek

z bezu, jasmínu a fialek,

proč mé srdce stálým daří vzletem,

se zpěvným by ptákem v dál i v blízku

prohlíželo chudou českou vísku,

živořící v jarmu třistaletém?

Chudobno, leč všecko milo kol:

krov má jiřičky už, květy stvol,

na věži čáp pilně hnízdo splítá;

při návrší snoubícím se s luhem,

rolník půdu kypří otců pluhem:

otka v slunci blýská se, plaz kmitá.

Dětsky v ruce tleská potok niv,

ptačí popěvek zní s vršků jiv,

a ta stará jabloň, domku blíže,

rozsochaté větve k zemi shýbá,

div že ňader země nepolíbá:

ukláníť ji plných poupat tíže.

Ze všad v hruď mi vane sladký dech:

z niv i z písní dívčích na ústech,

z hlaholného skřivánčího žasu;

rosu květ, zář rosa k sobě láká,

a báň věže, domkův okna všaká –

i má duše, vše jest plno jasu.

Česká vísko, požehnána buď,

poslala jsi krásu pěvci v hruď,

pohled na tě každý v sen se vzmáhá;

sny ve starém srdci klidně, v taji,

v písní poupata se nalévají,

v shaslých očích teplá stkví se vláha.