V MECHU.

Nade mnou hraje černých sosen krytem

červánků teskný, plápolavý nach,

jak sladká vůně v květu nerozvitém

usnula duše v smutných myšlenkách.

A zas ten obraz v snů mých šero září,

v mech tisknu čelo – marná naděje!

hrají to slzy na mé bledé tváři,

či mechu jsou to rosné krůpěje?

Uvadla myrta v prvním rozkvetání,

uhasla hvězda v prvním zákmitu:

tak svět je samý bol a umírání,

a málo lásky, málo soucitu.

Jaký pak div, že srdce opuštěné

zarůstá mechem, jak stráň v pustině!?

však i ta skála pramen v údol žene

a zlato hostí v tmavé hlubině...