V medovém údolí.

Na Radhošťském svahu nad Rožnovem,

v malé jizbě pod starým již krovem,

stojí v lese, všemu světu skrytá,

pasekářská chata z dřeva sbitá.

Rodina v ní žije dobrou shodou,

černým chlebem, křišťálovou vodou,

jejíž pramen nikdy nevysýchá! –

Rozkošná je dolinka ta tichá.

Jednou když jsme na Radhošti byli,

tam až ku zřídlu jsme zabloudili.

Hoch náš rukou nabíral již sobě.

„Uhřáti jste, uškodíte sobě!“ –

ozvala se ženská slova vlídná.

Synek ustal, pasekářku zhlídna.

Uznali jsme počkati čas krátký.

Hospodář nás vedl do zahrádky,

ukázal nám včeličky své milé,

pracovnice neúnavně čilé.

Žena zatím v domě nemeškala,

na stoleček bílý ubrus dala,

chléb i máslo s vonným medem k tomu,

vše, čím mohla zavděčiť se z domu;

s ochotou a upřímností ryzí

pohostila pěkně lidi cizí. –

Když jsme se jí odvděčiti chtěli,

dobrácká jsme slova uslyšeli:

„Požehnej Vám Pán Bůh, páni milí:

sami jsme se s Vámi potěšili,

k nám sem zřídka lidská noha zbloudí!“

Hle! tak horal jedná, smýšlí, soudí. –

Na odchodu od štědrého stolu

po kytičce nesli jsme si dolů;

myšlénkami jsouce připoutáni

ke Hluchaňům na rožnovské stráni.