V melancholickém lese.

Jak příšerným, jak teskným, divým

jest melancholický ten les!

Pletivem větví temným, křivým,

sem nejde ani paprsk dnes!

Slyš zoufalý ten vichr lkáti,

jenž pere v stromů vrcholy,

slyš, jak se táhlým praskem klátí

ty duby, břízy, topoly!

Tvé šedé oko žárem dýše,

a líčko tvé se rumění,

nuž, přitiskni je k mému tiše,

ať tonem’ v jednom plameni!

Na srdci svém nech srdce moje,

ať slyším je zas vášní hřmít,

ať mohu smrtelného boje

zas jedné chvilky zapomnít!

Nechť vášně žár v zrak náš noc sije

– v mé hrudi noc už dávno tkví –

mně bude plát tvá bílá šíje,

tvůj zrak co hvězdy půlnoční!

Já krvácel jsem v mnoha bojích,

mé rány stokrát zjitřely –

že ti, co čtli to z veršů mojich,

ni věřit tomu nechtěli!...

A v krev mou lidé jedy lili,

můj zrak je strhán slzemi,

mám k životu jen tolik síly,

že umřít ještě – nelze mi!...

Po smutném lese vítr sténá,

jak lkal by jakés requiem –

tys první lásky hodná žena,

již poznal jsem kdy v žití svém.

Chceš mít s tím žitím smilování,

a chceš mě šťastným viděti?

Nech šedý zrak ten bez ustání

se v moje oči vpíjeti,

a sevři mě svým loktem bílým,

a polibků spusť na mne rej –

já hlavu v ňadra tvoje schýlím,

a ty tu duši vylíbej...