V MÉM KRAJI

V mém kraji nehrají už cimbály a bubny,

tam šedou píseň tká jen tkalců stav.

Na černém chlumu hrad, buržoa starý, chlubný,

tragickou stráž má u pasáčka krav.

Zub času kotlavý tam tiše přežvykuje

velkosti opuštěné ostřici a mech,

a jen když od severu horský vichr duje,

hvízdají střílny v opukových zdech.

Vysoko v mracích zmoklý oráč oře

s ženou a dítětem, zapraženými v pluh.

Bahnitá louž je, kde prý bylo moře,

a němé nebe, kde prý býval Bůh.

V mém kraji nehrají už cimbály a bubny,

prapory nevlají, nezáří dívčí pleť:

bez loutny lásky čas, bez karnevalů dubny,

hubený pištec hlad mu k tanci hraje teď.

Aleje neplodí a větve samá tíha,

neplodné chudoby to zasloužený trest.

Z popela bídy se pahýl síly zdvihá

jak rzivou rukavicí obrněná pěst.

Bahnitá kaluž, kde prý bylo moře,

a němé nebe, kde prý býval Bůh:

ze slávy života se stalo všední hoře,

je mrtev král, ať žije vydřiduch.

V mém kraji nehrají už cimbály a bubny,

jen v agonii hrčí dnem i nocí stav.

Rum v mohylách, rum na dně hradní studny.

I zlaté západy jak v cárech zlatohlav.

Hladoví psi na cizí neštěkají.

Hladová mrcha pána nevítá.

Otevř se, hrobe. Zazpívej, můj kraji.

A udeř, pěsti, střepy pobitá!