V MÉM KRÁLOVSTVÍ.

Jsem-li otrok v zemské slzí dolině,

jím-li v potu tváří denní chléb svůj tvrdý –

tady na mých snění pyšné výšině

pán jsem sebevládný, na své panství hrdý.

Zde mně nesmí nikdo dáti pohany,

nikdo nesmí na mne vrhnout pohled křivý –

sám jsem pán svůj tady, sám svůj poddaný,

věčný chléb zde jídám, vzrostlý z duše nivy.

Lidskou zášť jsem tady vyplel z kořene,

květů, jež tu rostou, nikdy nepokálí –

sem zvu k hodům pouze duše spřízněné,

které světem chodí, které zašly v dáli.

Rány zasazené nic tu nebolí

v kruhu čistých duchů, v sluncí věčných záři:

a když pohled padne v zemské údolí –

jak jsou malincí tam naši otrokáři!