V mém nitru.

Zase dlím jednou u Tebe, Máti,

po dlouhém, dlouhém loučení rád

na rtu Tvém tichý úsměv zřím hrát,

v zřítelnic hloubi dobrotu pláti.

Tak jsem Tě vídal u lože státi

a věřil, mráz že ještě a chlad

v mém srdci může v sladký žár vzplát,

že se mé blaho ztracené vrátí.

Šťasten teď patřím k obrazu Tvému,

západu nezřím skvoucího lemu,

na horách jak se povolně tratí, –

co mi je nach a červánků růže?

v srdci mém písní co stačit může –

všechny je slunce lásky Tvé zlatí.