V Meranu. (II.)

Kde v kameni bílém

plazivě se vine,

jak po mrtvých skráních

snítka routy siné.

Kde rév haluz spjata,

jak by věčně lkala,

tam mne duše táhla,

by se vyplakala.

Na cest křižovatce

v husté trávy lemu

šumně dolů sprchal

paprsk vodojemu.

Jako shaslé oko

vody blankyt tmavý,

v něm – myšlénka mrtvá

kámen zelenavý.

Pod omšenou skalou

z temné sluje z důla

labutí se četa

poznenáhlu snula.

Bílá křídla teskně

vzduchem ševelila –

četa plula ke mně,

pak se zamyslila.

Zpěvným nitrem náhle

chvělo tiché lkání –

i ta bludná labuť

vzpomínala na ni.