V měsíčné noci.

Procházkou vyšla si v kraje v půlnočním šeru zas luna,

princezna strnulá v hoři, bledá jak mrtvého tvář,

pod rukou víly se vzdušné zvlnila šumící struna,

když v tichou hladinu řeky dopadla měsíčná zář.

U okna sedím v tiché chvíli; v pracovnu moji též vchází

stříbrná princezny záře v půlnoční, záhadný čas,

snad z hrobů návštěvou mrtví ke mně jdou všickni kdys drazí,

duše mé šeptá mi vnitřní, tajemný jakýsi hlas.

Dále zas dráhou svou pluje, v oknech se princezna shlíží,

stejně kde paprsek štěstí, neb žalu stmělý se kmit,

navštíví komnaty králů tak jako chudobnou chýži,

i kde dlí mrtvý, se staví, s sebou ho k hvězdám snad vzít.

A hle! Již pracovna moje koupe se v stříbře a zlatě

měsíčné záře a v duši mou padá nebeský klid,

na okno drahé se dívám – milenko vzpomínám na Tě,

k Tobě s mou myšlénkou spěchá zlíbat se měsíce svit.

A nyní přemítám o všem: co bylo, jest a snad bude,

co zajde, a co z mé duše do věků dál bude žít,

v tom se mé zachvělo nitro, srdce mi v odpověď hude,

žít bude píseň Tvé lásky, s mládím, v nichž září Tvůj cit!