V MĚSÍČNÉ NOCI NA PODZIM.

Hlubokou nocí písní míru hvězd velké slzy šelestí,

tak ubledlé, jak dávno mrtvé pohádky a sny o Štěstí.

Labuti bílé v dálky plují, po novém jaru toužící,

a ty se chvěješ, chceš snad srdce útěchou líbat, měsíci?

Ach, ono zmdlívá... Stesk ho dusí, jenž vane z rakve hrdých Snů,

nad níž se chvěje v shasínání zář vroucí lásky plamenů!

Spřádá si rubáš Zapomnění z horoucích citů jitřních dob,

když touhy v bledé sochy trnou, by střehly Mládí svatý hrob.

Je po všem... Vzdechy doznívají, jako když harfa zasténá,

a slza padá na hrob Mládí, bolestí vlastní svěcená.

Jen černé stíny nocí táhnou velikých mraků směsicí,

a ty se chvěješ – chceš snad srdce nadějí líbat, měsíci?