V měsíční noci.

A ticho. Měsíce pruh světla siný

pad’ náhle v klidné zášeří nám do ložnice.

Jen u dveří a v koutech stojí stíny,

jež mlčí tajemně magický spánek spíce.

Jdeš zvolna, v lehký oděna šat, k loži,

a světlo hrá si na Tvé říze, – vánek s klasy, –

a světlo v jas i do barev se množí,

jak padá do vln ňader šatu a v Tvé vlasy.

A vidím Tebe – Míru holubici,

a zdá se, bytost Tvá že ze světla je stkána,

a růže čistoty zřím na Tvé líci.

Ó, mezi všemi ženami buď požehnána!