V MĚSÍČNÍ ZÁŘI.

Prst zdvihnula k svým ústům noc, a jemně

vše ztichlo, dům i sad starými za vrátky;

pojď, měsíci, pojď s nebes modra ke mně,

pojď budem’ spřádati si staré pohádky!

Ty v dálku pláš přes nekonečné moře

a šírém na světě teď vidíš jediný,

jak v plášti par se nesou po obzoře

ti, které uspaly kdys tiché hlubiny.

Tvůj paprsek se bílý tiše spouští

do písku žhoucího, a v bledých prouhách tvých

teď bez ruchu řad karavan jde pouští,

jež dávno zapadly už v jejích závějích.

Po srázech skal tvůj přísvit úzký šplhá

a v lesích divokých se ztrácí jako sen,

jak pavučí opřádá tvoje mlha

svou nití stříbrnou tak mnohý starý kmen.

Do chrámu zříš, do klášterů a chýží

a v hříchu pelechy jdeš jako dítě čist

a hovoříš i s vězněm pevnou mříží,

jenž spáti nemůže pro vábný stromů svist.

A hřbitov teď v tvém sněžném leží jase,

kde dávno otec můj spí na dně mohyly,

a v cesty pláš, kde v teplém lásky čase

jsme, štěstí v oku svém, tvou září chodili.

Hleď, se vším jsem už dávno usmířený

a klidně ve svých snách jdu žitím nazpátky,

pojď, měsíci, a stříbrem polij stěny,

pojď, budem’ spřádati si staré pohádky!