V METELICI.

Kvílí, kvílí, kvílí

vítr přes širou pláň,

vše halí příkrov bílý,

dál padá, padá naň; –

Bůh toho chraň,

kdo nocí jde tou chvílí!

Světnice zimomřivá,

tam s matkou děti a kmet. –

Dí matka: „Poslední skyva,

to málo na nás pět;

tak ji měj děd“ –

Děd hlavou kývá a kývá.

Do okna vichrem to třesklo,

jizbou se mihnul stín,

v kamnech z uhlí to blesklo. –

„Uhelných šachet ze hlubin

můj mrtvý syn!“

kde seděl děd, to stesklo.

Jak ji to projelo mrazem!

„Dceruško, lek’ jsem tě snad? –

Mrtvým je daleko na zem; –

– však věděl, proč tě má rád!

Jdi, jen jdi spat; –

Bůh někdy poleví rázem.“

,Ten hlad a chlad a bída!

tak rád by s nimi to nes; –

však drobtu od úst jim sjídá,

V jizbě ni hles;

dech spících s dechem se střídá.

Ven, ven! – kde sýká a věje

ten sypký sníh vždy výš. –

Důl černý z něho zeje –

„V něm ty, můj hochu, spíš,

ty neslyšíš –.

a živým blíž je k mrtvým přes závěje.“ –

Kvílí, kvílí, kvílí

vítr přes širou pláň,

vše halí příkrov bílý;

dál padá, padá naň. –

Bůh toho chraň,

kdo nocí jde tou chvíli!